Zaměstnavatelé jsou důležití v procesu koordinované rehabilitace

01.11.2017

V září jsem se zúčastnil konference v Senátu Parlamentu České republiky na téma Koordinovaná rehabilitace. Zazněly zde prezentace o odbornostech v oblasti lékařské, pedagogické, sociální a pracovní rehabilitace a jejich potřebě koordinace a spolupráce. Tato akce byla zahájením připomínkového řízení věcného záměru zákona o koordinované rehabilitaci, který je bohužel více než 16 let přáním mnoha odborníků, ale stále se jí nepodařilo do dnešního dne prosadit tak, aby se z ní stala funkční norma. Jejím cílem není nic jiného, než aby se lidé se zdravotním postižením znovu zařadili do aktivního života a nebyli zbytečně motivováni čerpat sociální dávky.

Jako člověk s třináctiletou praxí v oblasti pracovní rehabilitace (zapojování osob se zdravotním znevýhodněním do práce) jsem do diskuzí aktivně vstupoval. Účastníci konference se v nich vyjadřovali nejen k předneseným příspěvkům, ale i k nesprávné praxi, která v současné době brání podstatě smyslu všech rehabilitačních aktivit. Jedná se o to, že handicapovaný je po ukončení zdravotní nebo pedagogické rehabilitace nechán na pospas svému osudu. Neexistuje žádný průvodce, který by handicapovaného provedl ostatními rehabilitačními možnostmi (pedagogická, sociální, nebo pracovní rehabilitace).

Proto velmi vítám podobné typy konferencí na vysoké politické i odborné úrovni se vstřícnou a konstruktivní atmosférou. Čímž chci poděkovat paní místopředsedkyni Senátu a senátorce za Pardubicko, Přeloučsko a Chlumecko Miluši Horské za aktivitu k tomuto tématu.

Dovolil bych si snad jen jedinou otázku a to, zda není nesystémové, když v rámci akce nebyli přizvání a vyslechnutí zaměstnavatelé volného i podporovaného trhu. Vnímám zaměstnavatele jako cílovou stanici pro rehabilitované osoby a tím pádem nejdůležitější článek celého procesu.

V diskusi jsem mimo jiné připomněl, že bychom měli mít stále na paměti, co je účelem pedagogické, sociální a pracovní rehabilitace a tím je potřeba české společnosti spolupracovat mezi sebou ekonomicky co nejefektivněji a zapojit co nejvíce české populace do zaměstnání, ze kterého jsou odváděny odvody do státního rozpočtu.

Tento svůj příspěvek jsem pak ještě rozvinul o můj názor na to, jak spolu kontrastuje právo a povinnosti plátců daně a osob, které nepracují, ale jsou schopné rehabilitace, kdy mám za to, že rehabilitace by měla být povinná a neúčast na rehabilitaci by měla znamenat konec čerpání podpory a příspěvků z našeho státního rozpočtu. Věřím, že mé příspěvky padly na úrodnou půdu a že se podaří překážky v oblasti rehabilitace a zaměstnávání osob s hendikepem výrazně zlepšit.

Bc. Michal Vejprava, ředitel Centra pracovní rehabilitace, s. r. o. Hradec Králové